Radovan Kutílek
Za každým magazínem stojí někdo, kdo ho dělá nejen z povinnosti, ale hlavně z posedlosti. U Hudby U Náčelníka je tím člověkem Radovan Kutílek. Pokud se v pražských obchodech s deskami, na koncertech v klubech nebo na burzách vinylů potkáte s mužem, který se zeširoka usmívá a přitom pečlivě prohlíží ořízlý roh obalu, je dost možné, že právě on je ten, jehož texty čtete.
Radovan se k hudbě nedostal přes algoritmy ani přes streamovací doporučení. Jeho začátky patří do doby, kdy se nová alba hledala pracně, půjčovala se mezi kamarády a poslech byl malým rituálem. Deska se vyndala z obalu, položila na talíř a člověk si sedl a poslouchal od první do poslední skladby. Právě tenhle způsob vnímání hudby si nese dodnes. Věří, že album je celek, který má svůj oblouk, atmosféru a dramaturgii, a že ho nelze plnohodnotně zhodnotit po vyslechnutí jedné vytržené skladby.
Jako sběratel se Radovan nikdy nehonil za rarity jen kvůli jejich ceně. Zajímá ho příběh nosiče: odkud se deska vzala, kdo ji vlastnil, v jakém lisování vyšla a jak zní. Rozdíl mezi originálním pressingem a pozdějším reedičním vydáním dokáže vysvětlit tak, že mu porozumí i ten, kdo na gramofon teprve šetří. Zároveň ale nepatří k puristům, kteří by shlíželi na CD nebo na digitální formáty. Compact disc považuje za plnohodnotný a často podceňovaný nosič, který si zaslouží stejnou pozornost jako černé kotouče.
Jeho psaní se vyznačuje stručností a srozumitelností. Radovan nesnáší nafouknuté fráze, přehnané superlativy a recenze, z nichž se čtenář nedozví, jak vlastně album zní. Při popisu desky se snaží odpovědět na tři jednoduché otázky: o čem je, jak je zpracovaná a komu ji doporučit. Rád říká, že dobrá recenze nemá posluchači nařizovat, co si má myslet, ale pomoci mu rozhodnout se, zda stojí za to věnovat desce svůj čas a peníze.
Magazín mu slouží jako prostor pro tipy na alba, ať už jde o novinky, nebo zapomenuté klenoty z minulých desetiletí. Věnuje se také koncertům a hudební scéně v Praze i mimo ni, protože živá hudba je podle něj nenahraditelnou součástí celého hudebního světa. Sám často stráví večer v malém klubu, kde hraje kapela, o které ještě nikdo neslyšel, a vrací se s pocitem, že právě takové objevy dávají celému koníčku smysl.
Pražské prostředí Radovan důvěrně zná. Ví, ve kterém antikvariátu se dají najít zajímavé kousky, kde se konají sběratelské akce a které kluby mají dobrý zvuk. Tyto praktické zkušenosti předává čtenářům v podobě tipů, které nejsou teoretické, ale vycházejí z toho, co sám vyzkoušel. Jeho rady k péči o desky, k výběru gramofonu nebo k rozpoznání poškozeného nosiče jsou psané lidsky, bez zbytečné technické zátěže.
Pod přezdívkou Náčelník, která dala magazínu název, se skrývá spíše nadsázka než autorita. Radovan sám sebe nebere příliš vážně, ale hudbu ano. Považuje za své poslání být průvodcem, nikoli soudcem, a vytvářet místo, kde se mohou potkat zkušení sběratelé i ti, kdo teprve objevují kouzlo prvního vinylu. Právě tato otevřenost, poctivost a nefalšované nadšení jsou důvodem, proč se k jeho textům čtenáři rádi vracejí.